Koho by překvapilo, že svatý
otec označil jako „jádro krize západu“ ztrátu
„pravdy“, horoval proti potratům, které jsou napadením
základního lidského práva, práva
na život, které trvá „od začátku do
přirozeného konce života“ (jak dnes uvedl Der Standart).
Typické katolické hodnoty, řekne si snad každý
– a pozastaví se maximálně nad tím, jak je
ještě dnes možné, že někdo upírá ženám
právo na svobodné rozhodování o svém
životě. Můžeme tuto axiologii směle odmítnout, pokud tedy
pomineme fakt, že právě křesťanská tradice je
jádrem euroatlantické civilizace, ať už chceme nebo
ne. Můžeme vyhlásit, že ve svobodné společnosti
něco podobného nemá co dělat. Jaké jsou ale
hodnoty této „moderní“ civilizace?
V centru všeho zřejmě stojí
svoboda – ta zažívá doslova období pádivé
expanze, vyváží se do celého světa, bojuje s
předsudky, s terorismem. Ale k jaké svobodě se okcidentální
svět hlásí? Je to americká volnost, „freedom“,
v mírné formě soutěživost a ctižádostivost,
v extrému tvrdost, která může končit až sociálním
darwinismem a kryptofašismem? Anebo francouzské „liberté,
égalité, fraternité“, svoboda rovnosti, která
v lepším případě přináší sociální
stát, v tom horším pak rovnostářství,
gilotiny, bolševismus? Anebo něco docela jiného? Operujeme
se svobodou jako s dobrým známým, ale pohlédli
jsme jí vůbec někdy do tváře? Jak moc ji známe,
víme, jaký má charakter, jak se chová, na
co myslí, co zastává?
Svoboda sama o sobě je silné
téma filosofické. Žijeme v dědictví našich
civilizačních otců Rousseaua a Lyotarda – ten první
nám kdysi dávno vyprávěl mýtus o
přirozeném právu, o tom, jak nevinného člověka
žijícího ve volnosti zkazil stát, otec druhý
v nedávné minulosti chtěl všechny mýty zbořit
a vyhlásil, že neexistuje žádný nadpříběh,
jen mnoho různých vyprávění, které jsou
si rovné. Jsi muslim? Jak je libo. Liberál? Dobře.
Komunista? Samozřejmě. Satanista? Je to tvá volba. Všechno
je na stejné úrovni – porno, Dvořák, Dante. V
ideální formě Eco a mnozí další
ukázali, jak se nízké dá smísit s
vysokým tak, aby opět vznikla kvalita, v té mnohem
prozaičtější formě přistupujeme ke zlatému teleti
konzumu. Jestliže je svoboda rousseauovsky skutečným
základem naší existence a Jericho boříme
relativismem, nezbývá než se zeptat: jaké jsou
naše hodnoty?
Ano, tak třeba je to pro nás
člověk: jeho život. Ale proč tedy potom nesouhlasíme s
církevní naukou o potratech? Protože přece nemůžeme
dogmaticky trvat na tom, aby byl plod zachován, ohrožuje-li
život matky či omezuje-li její svobodu. Ale je pak život
naší hodnotou skutečně? Ano, přece od pětadvacátého
týdne. A co je do té doby v matčině břiše? Neživot?
Tkáň? Kámen? Nejde teď o jev potratu samotného,
ale o to, zda náš postoj k němu je skutečně projevem
nějakých hodnot. V argumentaci zastánců potratů
často slyšíme extrémní příběhy o
ženách, které by jinak zemřely. Ano, na tom se dá
shodnout, vždyť zde je otázka zdraví, zde se život
vlastně zachraňuje, i když snad na úkor druhého.
Anebo znásilnění. Ale co případ, že je potrat
skutečně volný, že žena otěhotní jaksi „náhodou“
a stejnou „náhodou“ se se svým potomkem rozloučí.
Co zachraňujeme zde?
Nevím. Nevím, zda jsme
skutečně připraveni na to, položit si otázku, jaké
jsou naše hodnoty. Nejde třeba ani o otázku interupce,
ostatně sám stojím na oné „moderní“
straně: potratům přitakávám. Ale jde z toho strach.
Máme snad právo soudit matky, které přijdou k
lékaři nechat si vzít plod? Kádrovat je,
abychom vyloučili ty, které na to právo mají a
ty, které ne? Upírat jim svobodu? Ale zase – je pro
nás tedy lidský život skutečnou hodnotou? Pes
jitrničku sežral…
Nakonec snad přichází s
pomocí opět víra – každý totiž stojí
před Bohem sám, v eschatologické perspektivě. Až
budeme souzeni, nepůjdeme jako ti, kteří byli pro a proti,
jako ti, kteří potrat měli nebo neměli, jako ti, kteří
ve svobodu věřili nebo ne. Půjdeme jako Jan, Kristina, Mirek,
Julie – a pak si snad uvědomíme, jaké naše hodnoty
byly. Tedy pokud v poslední soud věříme, protože
jinak –
Jinak?
Pes jitrničku sežral…