Ono to totiž na první pohled
vypadá velice namyšleně: prohlásit o sobě, že „jsme
ti jediní a praví“. Ale katolická církev
má, zdá se, alespoň dějinně na tuto ideu monopol –
snad i díky ní vystoupili reformátoři se svým
programem návratu k evangeliím, s důrazem na hodnotu
Slova, autoritu Zjevení, snad i díky ní byl
akcelerován osvícenský pozitivismus, ve své
krajnosti až mechanistický a nevědecky dogmatický.
„Svoboda“, hodnoty rozumu, poznání – to byly vždy
témata, kterými se ateisté vymezovali vůči
náboženství, kterými demonstrovali svoji
jinakost od religiozity, a snad někde v podvědomí či
otevřeně tak zvedali prapor především proti katolictví,
které bylo dlouhá léta symbolem rigidnosti,
nepohyblivosti. Fakt, že katolická církev nedokázala
pružně zareagovat na průmyslovou revoluci, urbanizaci a
industrializaci, a že si stále zachovávala svůj
rustikální charakter, způsobil její nehybnost,
která je pro mnohé stále nepřekonatelná.
České území
(Morava již méně) je sice tradičně „husitské“,
mnoho lásky ke katolické církvi nepřidala jistě
ani propojenost s rakouskouherským establišmentem, jenž
tvořil s vatikánskou církví doslova spojité
nádoby. Při vzniku Československa docházelo k mnoha
okázalým demonstracím protikatolického
světonázoru, se kterými si často nevěděli rady ani
otcové zakladatelé naší první republiky
– za všechny snad jen připomenu povalení mariánského
sloupu na náměstí Staroměstském 3. listopadu
1918. Každý čekal, že dojde k hromadné konverzi k
víře evangelické či českobratrské, že
katolíci v českých zemích zemřou na úbytě.
Předpokládaný odliv se však nekonal – a i dnes při
pohledu na poválečnou protináboženskou politikou
vymýcené řady věřících nalezneme
největší množství katolíků.
Avšak být „katolík“
neznamená být nevědecký fanatik, jak se nám
to především komunistická propaganda snažila velmi
účinnou metodou natlouci do hlav. Je to otázka na
jinou úvahu – proč jsou katolíci v našich krajích
symbolem zpátečnictví. Přitom byl to právě J.
G. Mendel, který vyšel z katolické víry a
patřil k zakladatelům genetiky, byl to P. Teilhard De Chardin,
který dokázal spojit moderní vědecké
evoluční poznání a křesťanskou věrouku, byl
to francouzský matematik a fyzik Blaise Pascal, který
měl dokonce mystická vidění, po nichž si zapsal:
„Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jakobův, ne Bůh
filosofů a učenců…“ – Snad za to stále ještě může
inkvizice a historicky silný mocenský vliv, který
katolickou vírou diskredituje v očích ateistů. Snad
za to ale můžou i mnohá smělá prohlášení
Vatikánu – jako to staronové o jediné Kristově
církvi.
Koneckonců, je to logické –
vždyť instituce papeže je odvozena přímo od Krista, tj. od
přímého sdělení Ježíše sv. Petrovi,
kterému vložil klíč od nebes notoricky známými
slovy: „A já tobě pravím: Ty jsi Petr (tedy skála)
a na této skále vzdělám církev svou a
brány pekelné je nepřemohou.“ Sv. Jan líčí
události po vzkříšení u jezera Genezaretského,
kdy opětovně potvrzuje Ježíš Petrovu pastýřskou
úlohu a navíc mu zřejmě i stranou ostatních
dává jakási tajemná ponaučení,
jak církev vést (interpretace viz P. Alberti: Dějiny
papežů). Může se snad někdo divit, že papežský stolec
je hrdý na tento fakt a připomíná svoji
nadřazenost nad ostatními církvemi, resp. nad
společenstvími (neboť „jedině katolická je
církev“)?
Teologicky snad nikoliv, ovšem
politicky ano, div to rozhodně je. V době, kdy panují obavy
ze sekularizace, kdy náboženství v okcidentálním
světě často musí své místo na slunci
obhajovat, je podobné prohlášení nepříliš
diplomatické. Ekumenické snahy o dialog mezi křesťany
všech vyznání může – ale nemusí – dostat
citelné trhliny. A to je krok zpátky, jakkoliv by se
mohlo zdát, že na to katolická církev má
právo. Její exkluzivita je zdůrazňována po
staletí a dnes, v technologickém věku, by se snad měla
snažit hledat nové vyjádření svých tradic, a
nikoliv po tolerantní vládě Jana Pavla II. opět
zamykat zámky, jimiž se ohrazuje do izolace. Obávám
se, ač jako nekatolík nemohu za tuto víru mluvit, je
to dokonce nekatolické – vždyť sv. Marek ve svém
evangeliu připomíná slova Kristova o tom, že není
většího přikázání než starozákonní
Šma jisroel: „Slyš Izraeli, Hospodine, Bůh náš, jest
jediný pán“. A na tomto zákoně, přikořeněném
dobře známým „miluj bližního svého“,
se shodnou všechna křesťanská, vlastně všechna
abrahamovská náboženství, islámu a
judaismu nevyjímaje.
Ekumenismus „nadkřesťanský“,
který snad může znít jako čirá utopie,
probíhá v menších dialozích mezi
abrahamovskými náboženstvími, i uvnitř
křesťanstva. Je to však proces citlivý, který dokáže
vykolejit sebemenší arogance některé ze stran.
Katolické prohlášení snad bylo zatím
explicitně spíše pominuto, avšak může podpovrchově
nahlodávat náročnou tektoniku náboženské
tolerance.
A tak jsou snad pro věřící
i nevěřící, ovšem demokraticky smýšlející
stále živá slova T. G. Masaryka, které
připomíná Jan Herben ve své monografii o
filosofovi demokracie: „Náboženství je to, čemu
říkám vnitřní život, ale ne věda a
filosofie.“ A právě niterné náboženské
poznání západního světa je osou, která
by moderní ekumenismus snad měla nést, nikoliv
věroučná dogmata a otázky, která z církví
je ta pravá.
A to je, myslím, téma
obecně lidské, nikoliv jen náboženské.