Reklama
 
Blog | Jan Motal

Mediální happening veřejnoprávní

Česká televize jako tzv. médium veřejné služby je zřízena zákonem a plynou jí z toho určité povinnosti, na které se ráda odvolává. Často však velmi fragmentálně a účelově, a tak poněkud mlží celkový význam toho, co to je „veřejná služba“. Uměnoteroristická skupina (teroristická pro ilegální metodu, již použila) Ztohoven však veřejnoprávnost dekonstruuje – nejen tím, že svým fiktivním jaderným výbuchem upozornila na fakt, že mediace je vždy příběh o pravdě, nikoliv pravda sama, ale především samotným významem svého aktu.

Souhlasím s názorem Jana
Čulíka, kterým reflektoval některé názory
v dnes již poměrně dávné diskusi o veřejnoprávních
médiích Goethe institutu v roce 1999: „Médium
veřejné služby přece není totožné
s předvolebním stranicko-politickým vysíláním.
Úkolem novináře média veřejné služby
je hledat podnětné,
nekonvenční myšlenky
, předkládat je
veřejnosti a zpochybňovat je při tom z nejrůznějších
úhlů.“ A nejen novináře – dodávám
já –, i dramaturga.

Realita je však, jak to bývá,
omnoho tristnější.

V našem mediálním
prostředí se někdy mluví o tzv. konvergenci publik,
tj. že se místo polarity bulvárního a
nebulvárního vytváří prostor sbíhavých
vlastností z obého. Konkrétním příkladem
v tisku může být MF DNES – stále ještě
považovaná za seriózní deník (a podle
březnového výzkumu CVVM nejdůvěryhodnější
pro čtenáře), nicméně strukturálně i
formálně již vpodstatě bulvár (klipovité
informace, barva, křiklavé titulky – v dnešním
vydání např. „Rozkaz: je to HN51, vybijte to
všechno!“ na titulce). Porovnáme-li naraci velkých
zahraničních deníků, které jsou považované za seriózní, jako např. The
Independent
či The Guardian, s MF DNES, zjistíme, že polarizace
mediálního vyprávění se i
oproti zahraničí skutečně stírá. A
nejinak je to i s médiem veřejné služby na poli
audiovize, s Českou televizí.

Jistě by stálo za to srovnat
dramaturgii ČT s BBC, ale výmluvné může
být už jen postavit vedle sebe výsledky např.
seriálové produkce: britský The Office
s neotřelým námětem a vpodstatě experimentální
formou, dávající vzpomenout na
cinema
verité
či tzv. filmovou
novou vlnu, a „český Step by Step“ Horákovi.
Myslím, že není co dodávat.

Reklama

Argumentace
zástupců „veřejnoprávní“, ale i mnoha
komentátorů a analyzátorů o tom, že veřejnoprávní
médium má přinášet službu občanům, tj.
dávat jim to, co chtějí, je naprosto mimo opravdový
význam veřejné služby. Neboť „sloužit“ zde
neznamená přistupovat na vpodstatě peoplemetrovou politiku
médií, které díky své komodifikaci
generují zisk. Boj o diváky nesmí být
bojem o co nejnižší úroveň programu, jež snižuje
nároky na dekódování a interpretaci
mediálního obsahu až na tu nejnesnesitelnější
míru. I když si stále ještě ČT drží
určitou úroveň, rozhodně i na ní lze zmíněnou
konvergenci – zvláště v původní tvorbě, ale i
programové skladbě – sledovat.

A přitom čin
skupiny Ztohoven byl veřejnoprávnější než médium,
které napadla: neboť odkryl určitý mediální
princip, poskytl akci, která dekonstruovala prostředí,
v němž se nachází a konečně – vyjevila fakt, že
podobné happeningy v České televizi chybí a je
nutno je dodávat „z venčí“. A přitom tomu tak
vždy nebylo – metoda tzv. live effectu, kterou velmi
prosazoval filmový režisér Adrzej Wajda a která
u nás dostala konkrétní podobu např. ve velmi
náročném snímku-happeningu Malá
anketa
Petera Solana v 60. letech, je metodou, kterou by
veřejnoprávní médium mohlo a mělo přijmout za
své.

Zmíněná
Malá anketa přinesla propracovanou mystifikaci,
vytvořenou kombinací publicistických a dokumentárních
prostředků, v nichž se především snažila dekonstruovat
„jinakost“ handicapovaných lidí, ale i mediální
cenzuru a státní aparát. Bylo to dílo
ryze veřejnoprávní a jen těžko si lze představit,
že by se dnes dramaturgie ČT odhodlala k něčemu podobnému.
Posledním velmi kontroverzním pokusem byla fraškovitá
Česká soda, která neměla nic společného
s live effectem, ale přesto přinášela alespoň
jakousi přímou a paradoxní reflexi mediální
matérie, i když mnohdy na hranici trapnosti.

Vrátím-li
se ke zmíněnému citátu Jana Čulíka,
marně postrádám ony „nekonvenční“,
„podnětné“ a „zpochybňující“ myšlenky
a dramaturgické postupy v naší „veřejnoprávní“.
Snaha neustále dohnat a předehnat mlsnější a
povrchnější ziskové sestřičky je doslova
znásilňováním sociální i mediální
role ČT. Možná by stálo za to na chvíli
pustit pár Ztohovňáků za vysílací pult,
alespoň na jednu noc. Anebo prostě jen vynakládat prostředky
na smysluplnější projekty, než původní tvorbu, u
které se jako divák často musím potit trapností
za autory?

Nevím
proč, opět se mi před očima objevuje zmíněný
titulek z dnešní MF DNES: „Rozkaz: je to H5N1,
vybijte to všechno!“ Bohužel na mediální chřipku
ještě naše hygienická správa nijak nereaguje.