Ponechme teď stranou politické
tahanice, lobbistické zájmy, klientelismus, možnou
korupci a podobné ne příliš lichotivé jevy,
které přípravu digitalizace provází či
mohou provázet. Projděme se raději zahradami digitálního
Edenu: na rozsochatých korunách ovocných stromů
se kolébají sladké mediální plody,
z rajské květeny stoupá libá vůně různorodých
pořadů, filmů, seriálů. A uprostřed – spotřebitelé
Adam a Eva, naprosto svobodní, tváří v tvář
racionálnímu výběru. Ale i v tomto ráji
je cosi nevábného: na stromech visí reklamní
tabulky na zubní pastu a prací prášky a malebné
panorama je členěné štíty barevných
billboardů. Občas mezi keři proskáče s mechanickou melodií
levný asijský krám k ničemu, z příkopů
u čerstvých bystřin vylézají slušně
vypadající mužové a ženy s teleshoppingovou
pesrvazí.
Ale to není to hlavní:
jistě se nejednomu spotřebiteli rozsvítí, až se
skutečně zakousne do některého z plodů. Ejhle, všechny
chutnají stejně, jen některé z nich nechutnají
vůbec.
A doufejme, že v ovoci nedlí
některá ze zákeřných nemocí, které
by mohly otrávit rajský život obou spotřebitelů k
nevydržení.
Proč naše krásná Utopie
opět není taková, jak si ji představujeme? Protože
každá Utopie je jen utopií. Technologie nikdy
nepřinesla spásu – to je jen základní kámen
mytologie okcidentálního vědeckého náboženství.
Technologie je vlastně inertní – je to nástroj,
instrument, je to techné,
prostředek k tvorbě nových světů. Proti němu pak stojí
epistémé,
poznání sice nepraktické, ale cennější,
protože hlubší, univerzálnější. A to už
není technologie, dovednost, ale skutečné poznání.
Rajské plody digitalizace jsou jen techné
a pokud k jejich aplikaci nepřistoupí epistémé,
zůstanou jen utopií, bez chuti, bez zápachu.
Praktický
důsledek podobné fascinace technologií je satelit:
máme doma jeden takový a když se zapne, nabízí
úžasnou procházku zemí zaslíbenou
několika set programů. Avšak z nich se lze skutečně dívat
jen na slabou dvacítku, z nichž dobrá polovina jsou stanice, jež je
možné naladit i přes kabel či analogově. A zbytek? Jakou
chuť, jakou kvalitu přináší čtyřiadvacetihodinová
nabídka šperků, stanice, na které od rána do
večera naondulovaná kartářka vykládá
osud? Kvantita není kvalita.
A podobně je to i
s digitalizací: představme si, že některá ze stanic
koupí několik kanálů (např. Nova apod.), přičemž
je schopna současnou náplní obsloužit jen dva (Nova,
Galaxie Sport). Co bude na zbytku z nich? Telenovely? Staré
estrády? Budeme mít několik různých kanálů
Romantika, Romantika+, Romantika extra, na kterých poběží
jen v jiném systému ty stejné soap opery nevalné
kvality?
A ještě něco –
diferencuje-li se divácká obec díky kýženému
výběru, poklesnou zisky a bude potřeba přistupovat k mnohem
tvrdším reklamním prostředkům (pokud ne, klesnou příjmy a budou zákonitě muset klesnout i náklady – kde se bude škrtat prvně je snad jasné). Dnes je reklamní
čas regulován zákonem, to však za pár let již
nemusí být pravda a reklamní přerušení
filmu po deseti minutách, jako to znají ti, kteří
se už někdy pokoušeli sledovat zahraniční stanice
satelitu, není jen otravné, ale vytváří
prostředí bytostné diskontinuity, nesouvislosti,
roztříštěnosti.
Mediální
epilepsie je však hrozbou každého, ryze technologického
přístupu k věci. Pokud by veřejná debata i vůbec
celý postup při digitalizaci obsahoval i argumenty k obsahu,
argumenty k formě, argumenty a rozvahy dramaturgické, mohli
bychom se nadít nebývalého světového
experimentu: již v zárodku je technologická hydra
krocena rozvahou a rozumem a je směřována k tomu, aby
prospívala lidské kultuře, tedy nejen umění,
ale vůbec celému duchovnímu i hmotnému životu
lidské společnosti. To není volání po
100% artovém vysílání, jen volání
po tom, aby se módně neupřednostňovaly otázky a cíle
ryze technologické, tj. snadněji matematicky vyjádřitelné,
spočítatelné, ale aby se vyzdvihovaly tzv. hodnoty, na
které si však, zřejmě, dnešní okcidentální
civilizace příliš nepotrpí.
Anebo já
jsem alespoň nezaregistroval ani jednou ve veřejné diskusi
silnější hlas: kvantita nebo kvalita?
Já, jako
spotřebitel Adam nastíněného ráje takový
klíč nechci, raději zůstanu na zemi marnosti a strasti.
Jako spotřebitel vítám nové technologie, ale
chci mít záruku, že přináší pro mne
hodnotné produkty.