Reklama
 
Blog | Jan Motal

Proč láska není hormon a krása kategorie evoluce

Lidská fascinace snahou o vědeckou analýzu všeho někdy může hraničit až s fetišismem. Ani tak ne v samotné práci odborníků, kteří většinou ví, že předpokladem vědecké práce je metodická skepse, jako spíš u těch, kteří jejich výsledky prezentují. Snadno nám pak kategorie krásy diktuje evoluce, lásku lze vyjádřit vzorcem jednoduchého a účinného fenylethylaminu. Sladké sousto zvláště pro média.

Čas
od času se (nejen v okurkové sezóně) objevuje snad ve
všech celostátních denících v rubrice
„věda“ nebo „zdraví“ článek o kterémsi
z vědeckých výzkumů, který „konečně
odhalil“ podstatu toho či onoho jevu, jenž máme v běžném
předporozumění spojený s metafyzikou či tajemstvím
života: krása, láska, Bůh, pravda, spravedlnost. Ať
už si samotní vědci, kteří projekt vytvořili,
skutečně myslí, že lásku lze vyjádřit téměř
kelleyovsky magickou formulí C8H11N, nebo ne, velmi povrchní
a vpodstatě protivědecká interpretace a prezentace výsledků
médií nižšího či vyššího bulváru,
ale i poměrně seriózního jadérka, nepřispívá
k rozvoji lidského poznání ani o píď,
naopak, zatlačuje ho do prachu země.

Dnešní
Lidové noviny přinesly opět jednu z takových
„interpretací“ – „Muži s širší tváří
jsou hezčí“, říká velmi těžko obhajitelný
titulek. Výzkum, který nalézá vývojový
znak široké tváře u mužů, aniž by jej byl schopen
připsat na vrub rozdílnosti pohlaví, byl jistě
proveden podle všech scientických regulí a metodik.
Ale článek, jenž jeho výsledky bulvarizuje, staví
na roveň evoluci a krásu, dává do souvislosti
lásku a evoluční výběr a podobá se
mechanistickým pamfletům raného osvícenství.
Kdo by si snad myslel, že názor, že člověk je jen dokonale
namazaný stroj, případně že duše je jen alegorický
název pro mozkovou tkáň, je už staletí pryč,
bude nejspíše zklamán. Jako by se interpretace mnohdy
cenných vědeckých výzkumů opět svezla do doby
naprostého noetického primitivismu.

Pomineme-li, že i
krásno má svoji vědu (estetiku), která sama má
co nejvíc mluvit do toho, jaké povahy je či není
to, co je hezké, už odpradávna bylo (s menšími
či většími výkyvy do mechaniky) jasné, že
krása je velmi těžko uchopitelný a definovatelný
pojem, z něhož nikdy nelze vyloučit podíl duše či
duchovní činnosti. Co to je kalokagathia
se myslím učí i na středních školách,
a že je nějaký terminus technicus historicky starší
neznamená, že je překonaný, resp. že jej můžeme s
nějakým zveličovaně geniálním výzkumem
hodit do koše vedle Boha, pravdy a ctnosti.

Prostor, ve kterém člověk buď souhlasí s evolucí,
ale pak je většinovým diskursem často nucen vzdát se např. ideje věčného řádu či evoluci transponovat
i do sociální oblasti (silnější, zdravější,
dravější, úspěšnější, tedy tzv. schopnější
vyhrává – ostatně tuto zparchantělou teorii
nadčlověka bez sebemenšího pochopení pro původní
nietzschovský étos zdevastoval už Adolf Hitler), nebo
je tlačen do pozice „nevědce“, bublá kdesi v podhoubí
veřejného podvědomí, zdá se, stále.

Reklama

Každý vědec dobře ví, že aby mohl pronést
soud o „kráse“, musí prozkoumat všechny, či
největší poznatelné množství jevů s „krásou“
související, jinak je jeho výzkum bezcenný.
Protože to je ale práce nekonečná, je vědecké
poznání neukončené a neukončené bude
vlastně vždy – jestliže si mohl Newton myslet, že jeho
mechanika je vrcholem fyziky, Einstein by se mu vysmál a
podobně kvantoví teoretici atd. To jsou vědecké
revoluce, které nás skutečně posouvají dál
– a paradoxně do čím dál tím většího
úžasu nad tím, kolik toho neznáme, nevíme,
nejsme schopni pochopit. Zatímco pro mechanické pojetí
světa je Bůh odepsaná věc, už Feynman musí
prohlásit, že Boha nelze vědecky dokázat ani popřít.
Ano, Bůh je totiž kategorie víry.

Jestliže vyhrabe některý žurnalista neurologický výzkum, který říká, že věřící
lidé mají aktivnější určitou část
mozku, neznamená to, že zde sídlí „Bůh“,
ale pouze to, že věřící lidé mají
aktivnější určitou část mozku. To je rozdíl
mezi vědeckým myšlením a fabulací – a dokud
bude pro novináře antropologie pouze vědou o evoluci,
„schopnější“ bude ten, kdo je schopen přežít v
džungli (nehledě na jeho tzv. lidské, či morální
hodnoty, které jsou pro primitivní interprety
genetických výzkumů jen těžko pochopitelné) a
duše bude synonymum pro mozek, budeme v zajetí pavědeckých
mýtů, ne-poznání, temna hodného toho,
kdy se naopak vše vysvětluje, z inkviziční moci.

Svět, ve kterém je vše determinováno chemicky, není
světem vědy, která moc dobře ví, že takto nelze
universum vykládat. Svět, ve kterém je pravda pojmem
metafyzickým a nikoliv živým, je svět, který
je skutečně podobný computeru – svět blikajících
leddiod, elektrických impulsů, křemíkových
destiček. Je to svět, kde je vše jasné, vyjádřitelné
modely, vizualizovatelné či modelovatelné fraktály.
Je to svět determinace – svět mrtva, svět, kterému
ten Huxleyovský nesahá ani po kolena. Je to svět, ve
kterém zemřel člověk, protože neusiluje, nemá cíl
(kromě plození či smyslového ukájení),
ztratil ducha, přestalo pro něj existovat transcendentno, tj. to,
co činí z věcí skutečné věci.

Jahoda totiž není jahodou pro svoji chemickou strukturu, ale
pro to, že ji má kdo ochutnat, že má kde vyrůst, že
je součástí ohromné záhady života, že
je zpředmětněním ideje jahody, chceme-li po platónsku,
je božím darem, kypícím plodem přírody,
která nám tak dává na odiv svoji sílu
žít. A žít neznamená generovat bílkoviny,
žít znamená prostě – žít – nikoliv jen
existovat.

Je mi líto žurnalistů, kteří pouze existují a
ulehají-li ke své milé, jdou si jen vyměňovat
genetické informace.