Reklama
 
Blog | Jan Motal

Čutej, básníku!

Měl jsem tu čest být letos spoluiniciátorem prvního ročníku brněnské soutěže „mladých“ básníků, již jsme pořádali ruku v ruce s nakladatelstvím Větrné mlýny. Kromě vydařené akce, která mimo organizátory a porotce snad obohatila i soutěžící, jsem si však pro další ročníky odnesl mnohem obecněji platnou otázku: Je vůbec možné, aby se v poezii (literatuře, výtvarnu, filmu, divadle, hudbě...) soutěžilo? - Ne. Jedině snad, že bychom soutěžící nahnali na fotbalové hřiště a nechali je poprat se o mičudu.

Řekli mi to
otevřeně básníci Norbert Holub a Jana Soukupová, když jsme hodnotili první finálové
kolo. Jak vlastně oceňovat poezii? Přeci musí existovat
nějaká tzv. objektivní měřítka? Zeptal jsem
se na to druhý den Zeno Kaprála, dalšího z
porotců – a byl jsem překvapen tím širým konsensem
nad nemožností objektivizace hodnocení poezie, resp.
nemožnosti se jí alespoň přiblížit.

Skutečně: umění
je subjektivní záležitost. Přesto však existuje
literární (aj.) kritika, jejíž výsledky
přece nemohou být na libovůli „odborníka“, jinak
by žádným odborníkem nebyl. Za výroky F.
X. Šaldy stála léta studia, poznávání
uměleckého prostředí, diskusí a v neposlední
řadě i vlastní literární činnost. Právě
rozvíjením chápání kontextů se
snad vytváří v kritikovi jemná síť,
schopná zachytit dobrou báseň a propustit špatnou.
Tedy měl bych snad říct tzv. dobrou a tzv. špatnou?

V logice naší
soutěže právě touto sítí bylo první
kolo, které mělo vybrat deset finalistů, jejichž pořadí
pak měli setřídit literáti. I když jsme v této
první porotě byli jen tři, přesto si myslím, že
jsme svůj úkol splnili dobře – tedy alespoň konsensus
porotců-básníků jasně řekl, že ve finále
byly skoro jen silné počiny. Tedy existuje objektivita,
shodne-li se s určitou odchylkou sedm lidí na tom, co je a co
není kvalita!

Přece však po
druhém kole mi řekl J. H. Krchovský, že pro něj
soutěž byla velká zkušenost – protože poznal, že už
příště do ničeho podobného „lízt nemá“.
To je legitimní poznatek, jakkoliv může ostatní
zamrzet. Stojí za ním znechucení umělce nad
soutěžením – ne snad proto, že by se bál, že bude
někdo lepší než on sám; takovými myšlenkami
se budí snad jen netalentovaní tvůrci, kteří
neví dne, kdy někdo objeví jejich „netalent“. Jde
však o víc: je Mácha větší básník
než Neruda? Kaprál než Krchovský? Soutěžící
z Brna než z Liberce?

Reklama

V osobních
preferencích jistě. Múžeme se shodnout, že Skácel
je kanón, ale Neumanna smysl číst nemá. Co z
toho však plyne pro básníka? Jeho popularita? Počet
prodaných sbírek? Výdělek? Ten je hubený
i pro velké básníky, přesto však „volební
hlas korun“ odráží právě tyto osobní
preference, podložené třebas širší literární
erudicí, vkusem, nebo prostě jenom tím, že mi knihu
někdo doporučil. Znamená to tedy, že kdo se víc
kupuje, je lepší? To by snad mohl tvrdit ekonom – ale v
umění nefungují křivky nabídky a poptávky,
z jediného důvodu: umění nemusí mít
jako primární hodnotu hodnotu užitnou, ale estetickou.
A ta podléhá aktuálnímu vkusu, ale v
širším (nadčasovém) měřítku se může jevit
v docela jiném světle: po Ladislavu Klímovi v jeho
době neštěkl pes, dnes je v učebnicích.

Přesto však
existují důkazy, že i umělec-ekonom existuje: byl jím
Shakespeare, který ve svém divadle vpodstatě
nepraktikoval nic jiného než podnikání. A to
kvalitně, jeho díla nejenže přežila dodnes, ale stále
žijí.

Je tedy onen „hlas
korun“, nebo řekněme hlas popularity skutečným měřítkem
kvality básníka? Dosti těžko. Historie i současnost
nás utvrzuje v tom, že mnohdy se na žebříčky
popularity dostanou skutečné grafomanské nesmysly, ale
kvalitní poezie nikoliv. A stejně se nevyhýbáme
otázce, jaký je rozdíl mezi první a
čtvrtou příčkou.

Báseň není
zboží, neboť není tvořena na zakázku
(pominu-li ty, které jsou takto skládány, jež
jsou ale v menšině). Je projevem určitého vnitřního
poznání autora, ať už tento fakt reflektuje či ne.
Je modem niterného stavu, který se dere napovrch – je
happeningem, kterým vstupuje autorův duch do světa, aby jej
pokořil, miloval, poznal. Má gnoseologickou hodnotu, stejně
jako věda – ovšem s tím rozdílem, že více
pracuje s metodami emocionálními, metodami nevyřčeného,
snáší „srdce nebes“, je více koánem
než analýzou dat. V tomto smyslu nelze básně
hierarchizovat stejně, jako nelze rozhodnout, zda větší
poznání přinesl Aristoteles, Newton, Pascal či
polarograf. Lze se snad ohradit proti připodobňování
nepřipodobnitelného, umění a vědy, ale myslím
si, že zde je alegorie nasnadě. Můžu snad více milovat
Pascala než Newtona, ale sotva je můžu seřadit do tabulky, kdo z
nich je větší vědec.

Ale vlastně můžu
– v prostoru médií, které hledají
„největšího Čecha“, „největšího vědce“,
„největší knihu“. Pokud ono největší
není kategorií měr a vah, potom je jejich úsilí
bláhové. Nejen, že skutečný přínos
podobných soutěží je nulový, ale často
nepřežijí ani svoje vyhlášení. Vzpomenete si,
která kniha byla podle LN knihou roku 2001? A která
byla druhá? Moc dobře mi to řekl po soutěži J.E.Frič,
který se na akci přišel se zájmem podívat.
Vzal do ruky krabičku od cigaret a zeptal se: „Nač další
soutěž? Soutěž je všude – v té krabičce, v popelníku,
všude.“ Právě probíhala jedna z mnoha akcí
cigaret Gauloises a já se chtě nechtě musel zastydět.

Skutečně umění
není sport, ve kterém je jasné, kdy padne banán
a kdy ne, kdy soupeř zavěsí. Sporné chvíle
mají přesto řešení: sudí rozhoduje. Tak to je
v pravidlech, na nichž hra stojí a padá, a pokud jsou
porušena, nastupuje disciplinárka, vyloučení ze
svazu, zákaz výkonu činnosti. Ale umění není
postaveno na pravidlech, všem se vymyká, boří je,
jakkoliv za ním stojí určitá řemeslná
zkušenost.

Pomalu začínáme
připravovat letošní, druhý, ročník „soutěže“,
a s tímto poznáním se rozhodujeme, jakou formu
akci dát. Všichni se shodují na potřebě podobné
události, nikdo však neví, jak by měla vypadat, aby
přinesla ten největší užitek. Být jen „pouhou“
přehlídkou? Nebo dát prostor všem? Nebo nikomu?

Nezbývá,
než se pokusit experimentovat.

 

P.S.: Nakonec se
první tři místa v soutěži obsadila téměř
jednomyslně, souhlasem vpodstatě všech porotců. Že by tedy přeci jen
nějaká objektivita existovala…?