Stáří a mládí
je relativní pojem, v každém údobí
člověk prožívá některý z významných
přechodů, kdy řeší jednu ze zásadních
otázek, přehazuje svůj život na jinou kolej, člověk tzv.
stárne. Marcus Aurelius říká ve svých
notoricky známých Hovorech k sobě: „Jak směšným
cizincem ve světě je ten, kdo se diví kterékoli
události v životě!“ – a přece se podepřít
stoickou inertností naplno asi nelze a člověku nezbývá,
než být pořád cizincem.
Zmíněná žena žije v
pohostinném a plodném kraji jihomoravských vinic
a svojí vitalitou a emancipací předčí drtivou
většinu žen věkově mi bližších v mém okolí.
Co mne však nejvíc fascinovalo – to byl ostrý,
pozorný lidský zrak, který se radoval z věcí,
jichž si jinak emancipovaný člověk jen těžko všimne.
Příběh ptačího mláděte, které vypadlo
z hnízda a snažilo se schovat před nepřítelem,
příběh tvora, který chtěl tolik žít a u
něhož stačila vteřinka a byl by padl do rukou nenasytným
psům, příběh dítěte, jehož rodiče se o něj v
jeho úkrytu starali s takovou láskou, jakou my v našem
antropoidním kulturním okruhu bychom nazvali přehnanou.
Žena spjatá s přírodou, která ví, jak
rostou kedlubny, kdy kvetou mečíky a co je potřeba udělat,
aby byly plné a zdravé, je žena, která pomalu
vymírá. Co naplat – odborníci odhadují,
že již není daleko čas, kdy víc jak polovina
obyvatel planety bude žít ve městech. Nenastalo-li to již.
Urbanizace vyvolává v
mnoha ryze městských lidech nostalgii po vlání
luk, po vůni jahod a šumění dubového lesa.
Romantické puzení, ne nepodobné tomu, se kterým
Mácha utíkal k rozekláté přírodě
Bezdězu, vyhání tisíce a tisíce lidí
na venkov – ať už v podobě satelitních městeček,
turistiky, či fascinace dokumenty z divočiny, exotických
krajů nebo i domácí přírody. Ale ti, kteří
na venkově žijí, utíkají do měst. Obchod
otevřený jen dvě hodiny třikrát do týdne,
špatná infrastruktura, nemožnost širšího kulturního
i pracovního vyžití. A pokud se rozhodneme být
soběstační, těžké upracované ruce. To vše
je daň za rustikál. Naše městské romantické
představy jsou stejně liché, jako starověké mapy
světa, kde Zemi-placku podpírá želva a na severu žijí
lidé s dvojnásobným počtem údů a
chodidlem velkým jako oni sami.
A možná i proto se tak rychle
stárne, na obou stranách „barikády“ –
stejně, jako náctiletí sní o světě dospělých,
chtějí se vyšvihnout kamsi nahoru, nejlépe přeskočit
celý žebřík života, touží navzájem po
sobě venkov a město. Obě místa jsou plná shonu –
to první shonu řízeného neúprosným
přírodním cyklem, smrtí a životem, bouřkou,
větrem, povodní, sluncem, ozimy, to druhé shonem
digitálního času, schůzek, porad, štípaček
ve fabrice, institucionálním rytmem moderního
života. Někdy se cítíme jako Charlie Chaplin, který
jako dělník ve své geniální grotesce
Moderní doba tráví den utahováním
šroubu č. 999 a když pak chce na jedinou chvíli vydechnout,
odejde na záchody a zapálí si cigaretu, rozsvítí
se obrovský panel na stěně, kde „velký bratr“
dozorce pronese jedinou větu: „Hey, you – back to the work!“
Tak se může cítit člověk
na vesnici i ve velkoměstě, stejně jako se starý může
cítit člověk patnáctiletý, dvaadvacetiletý
i šedesátiletý. Chtěl jsem se zeptat ženy velkého
stáří, o níž mluvím, v čem spočívá
její tajemství? Jakou záhadou se dokázala
vymanit z časoprostorové determinace, sama znalá měst
i vesnic, mládí i stáří, a přece mnohem
vitálnější než kdokoliv jiný. Možná,
že by filosof připomenul slova sv. Augustina o tom, že neexistuje
náš trojí čas – čas minulý, čas přítomný
a čas budoucí, že existuje jen jediný čas, v němž
věci, na které vzpomínáme, jsou minulé,
které vyhlížíme budoucí a ty, jež jsou,
jsou přítomné. A že skutečnost se takto nedělí
a čas je jen struktura která v poměru k věčné
pravdě nemá mnoho smyslu.
Anebo je možná odpověď mnohem
prostší. Jan Špáta měl heslo své práce
i života, které jednou definoval jako imperativ „Dívej
se dolů.“ Sám patřil mezi ty, kterým bylo dáno
žít „mimo čas“ – a jeho filmy jsou plné
zpředmětněného trvání, i smrt musí v
Špátově Respice finem smeknout před režisérovou mocí.
A takový je snad i recept ženy velkého stáří,
která žije příběhem malého ptáčka:
dívej se dolů!
Hledíme-li příliš
nahoru, možná, že utíkáme od skutečné
velikosti: vyhlížet výšky a toužit po jejich
dosažení dokáže člověku přidat staletí.