Reklama
 
Blog | Jan Motal

Náš divák, náš pán!

Slyším to pořád: to divák nepochopí. Od dramaturgů, režisérů, kritiků. Proč neustále podceňujeme diváka?

Možná proto, že se bojíme
si říct, kdo je to ten náš divák. Jako
televizní, filmoví či rozhlasoví autoři máme
před sebou efemérní bytost, se kterou si nevíme
rady. Jak myslí náš divák? Jak vypadá?
Co chce? Jak žije?

Máme pocit, že bychom hlavně
měli vědět: co potřebuje. Co žádá, po čem touží.
Pokud naše pořady, filmy, zpravodajství jeho tužby naplní,
myslíme si, bude to ideál. Nabídka se střetne s
poptávkou a dojde k ekonomickému i uměleckému
ráji. A tak se znovu a znovu noříme do statistik a
podobně, jako antičtí umělci bereme kus z toho a kus z
onoho a vytváříme dílo, které má být
ideální. Typický divák, jenž „to“
nepochopí – nepochopí obrazově náročnější
vyjádření, mnohovrstevnatější dramaturgii,
nepochopí nedoslovnost.

Máme zkrátka pocit, že
divák je imbecil, který se stravuje co
nejprimitivnějším vtipem (chápej: estrádní
anekdotou, která zasahuje první signální), co
nejatraktivnější zprávou (chápej:
infotainmentem, který zasahuje první signální),
co nejlineárnějším příběhem (chápej:
nenáročným kýčem, který zasahuje první
signální). Ale proč? Protože pokud nahlédneme
do statistiky, uvidíme čísla, jež se nám
sbíhají v koláčový graf, odhalující oblíbenost. A ta je tím vyšší,
čím více lidí je schopno věc přijmout, ergo:
čím nižší společný jmenovatel, tím
více lidí program akceptuje.

Ideální divák je
tak divák-primitiv, tj.
divák, který není dokonalý jako antický
Diskobolos, ale je co nejpovrchnější, co nejméně
vyhraněný, co nejméně individualistický. Náš
ideální divák je kolektiv.

Reklama

Hle – to už tu kdesi bylo. Padl mi
po čase opět do rukou katalog výstavy poválečných
plakátů Znamení doby, která před pár
lety probíhala v Brně. Na jedné ze stran na mne hledí
reprodukce s trefným heslem: U nas – iskustvo dlja naroda, u
nich – ono drugovo roda
. První sentence je doplněna
obrázkem oceláře, jenž hledí na dokonalou
kopii sebe sama, sochu, která neříká nic
jiného, než že je sochou oceláře (známe je
všichni, ještě přežívají v našich městech). Tu
druhou větu pak provází zborcená skulptura,
zřejmě nějaké pseudopostmoderní umění. Od
nepochopitelné hory seškvařené hmoty zděšený
dělník utíká.

Takové rozdělení umění
snad přežívá i v našich televizích, rádiích
a kinech, i když pod praporem jiného světonázoru.
„Naše iskustvo“ je pro lid, pro diváka-kolektiv, pro
diváka, který není individuum, ale je davem,
částí koláče. „Jejich“, tj. „intelektuální“,
takřka čtyřprocentní „iskustvo“ je nepochopitelné,
„odvádí od života“. Dnes se naštěstí
autoři z druhé strany barikády nezavírají
do lágrů, jen se jim zkracují vysílací
časy.

Taky způsob, jak uspokojit ideálního
diváka.

Nebylo by však lepší dát
mu přeci jen šanci si doopravdy vybrat?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama