Ono to „paradigma“ totiž odkrývá
cosi, co tak nějak cítíme,
proti čemu se demonstruje (tu poklidněji, tu s molotovem v ruce), s
čím se s chladnou hlavou počítá či co se
odmítá, co nevnímáme anebo s chladným
vědeckým odstupem reflektujeme. Je to problém
společnosti, která se považuje za racionální,
a to natolik, že racionalitou okupuje i výsostně uměnosnubná
hájemství, jimiž jsou duchovní statky kultury
či jazyk. Spitzbardt má hlubokou zkušenost s překlady (za
vše uveďme např. fakt, že je dovorním
přkladatelem díla Arnošta Goldflama do němčiny) a sám
se vždy pohyboval ve vícejazyčném prostředí,
neznalost tematiky či akademismus mu tedy vytýkat není
snad ani možné. Ve své knize upozorňuje spíše
optikou umělce než vědce na to, kam nás
zaneslo technologické chápání jazyka,
potažmo světa vůbec.
Autor demonstruje jednoduchý
příklad, se kterým jsme se snad všichni setkali:
jazykové učebnice. Jsou skutečně živým svědectvím
o kultuře země, jejíž jazyk se učíme? Sám
Spitzbardt jako rodilý Němec porovnal několik českých
učebnic se svým kulturním cítěním a
musel konstatovat, že nikoliv. Jazyk školských frází
a pečlivě přebraných slovíček za mnoho let svého
neustálého propírání a úprav
vytvořili jakýsi newspeak, který se sice tváří
jako němčina, ale je ve své podstatě němčinou jakožto
strukturou gramatických jevů, které sice konvenují s
těmi, se kterými se lze u rodilých Němců skutečně
setkat, ale s opravdovým prožitkem jazyka, se skutečnou
němčinou nemají mnoho společného. Spitzbardt jde ještě dál
– je to jazyk „bez kultury“, stejně jako angličtina, kterou se
učíme. Co to je za angličtinu? Je to ta
americká, britská, australská nebo indická?
Jakou angličtinu se vlastně učíme v našich školách?
Kultura nestojí pouze na
konstrukcích Eiffelovy věže, Buckinghamského paláce
nebo pádu berlínské zdi. Jevy, které se
ve výuce využívají jako „reálie“,
jsou vlastně abstrakcemi, které vytvářejí
určitý stereotyp, určitou re-prezentaci (a reprezentaci)
kultury. O tomto již Spitzbardt nemluví, sám zůstává
na rovině ryze jazykovědné. Nicméně otázka
toho, jakým způsobem se jazyk proměňuje v strukturální
model, který stojí často i proti „své“
kultuře (srv. pravidla německého pravopisu, jejichž reforma
vpodstatě ztroskotala – viz. Spitzbardt), je otázkou, jakým
způsobem se proměňuje naše kultura vůbec.
Nemluvím teď jen o tzv.
globalizaci, které nemůže velká část
veřejného mínění přijít na jméno,
ale která přináší mimo negativ i nesporná
pozitiva. Je to především problém jakéhosi
vyhasnutí obsahů, problém toho, že dnes všichni
toužíme po svobodě, jež se stala určitou kulturní
hodnotou, ale její vlastní význam dokážeme
jen velmi těžko explikovat. Je svobodou volnost pohybu, slova? Je
svobodou i pedofilie? Jsem svobodný, mám-li na výběr
z politických stran, či mohu-li přímo ovlivnit
politické dění referendem? Je svoboda sociální
spojená s politickou nesvobodou, či se mohou doplňovat? Atd.
atd. atd.
Je to podobný proces, jako
deritualizace institucí, které jsou v naší
společnosti silně zakořeněné, až tak, že si
neuvědomujeme, jak se často stávají vágními.
Markéta Pravdová v nedávno vydané
připadové studii McDonald's – tak trochu jiná
kultura? (Karolinum, Praha 2006) cituje vyprávění
jednoho marketingového pracovníka, který
vzpomíná na to, jak jeho otec slavil narozeniny v úzkém
rodinném kruhu nad dortem upečeným svojí matkou, jak on sám pak prožil (jistě ne zcela netrapnou)
situaci, kdy na narozeninové party se pro jeho kamarády
nad již koupeným dortem otec snažil vytvořil amatérskou
zábavu, a jak pak on svému synovi uspořádal
party v McDonald's.
Vysmátému fastfoodovému šaškovi
Ronaldovi nemůže přijít na jméno spousta lidí,
stejně jako středověkým sotům, bláznům, kteří
šaškovali po vesnicích a brali za to od lidí často
směšné částky či domácí produkty, a
pokud nic z toho nedostali, prostě si je ukradli. „Sotové“
ale svými fraškami upozorňovali na společenské
neduhy, naplňovali vlastně ideál demokratické
žurnalistiky – byli svědomím společnosti. Dnes šašek
baví děti na party. To není to, co by se dalo
kritizovat, konečně dětskému věku patří smích.
Otázkou však je, jak moc trapný
je smích na tváři dospělého, který se
tváří za světaznalého, aniž by si někdy
položil otázku, zda vůbec zná skutečný
kulturní pocit člověka, jehož jazykem mluví se svým
obchodním společníkem či zda si je skutečně vědom
toho, jaké hodnoty a významy vůbec jeho vlastní
kultura nese.
A tak i když jde jistě s úsměvem
všechno lépe, nemělo by se to přehánět – tak jako
Židé si mají vždy ve chvílích štěstí
připomínat smutek toho, že Chrám byl zničen, možná
že by stálo za to se i zamyslet nad tak na první
pohled nepraktickou otázkou, jako je ta po hodnotách a
významech naší kultury.
Anebo raději anekdotu?