Reklama
 
Blog | Jan Motal

Ať si posluchač vybere!

Představte si: jednoho dne se ráno vzbudíme a na každém z mnoha digitálních televizních kanálů bude stanice formátu MTV. Proudy videoklipů občas proříznuté moderátorským vstupem, v podvečer a v noci několik hudebních magazínů. Možná i krátké, úsečné zprávy. Z televizí zmizí pořady, filmy, analýzy. Líbí? A komu se líbí fakt, že v rozhlasovém éteru taková situace už nastala a jen se prohlubuje?

Na začátku letošního
roku se během několika málo hodin bez jakékoliv
reflexe vedení stanice proměnilo rozporuplné brněnské
alternativní Rádio Student na vpodstatě komerční
hudební proud. Před mnohem delším časem se něco
podobného stalo jinému, rovněž brněnskému
éterovému subjektu a rozhodně se nedá říct,
že by šlo o osamocené případy. I když vysílání
tzv. alternativních rádií většinou provází
určitá aureola amatérství, revolučního
nadšení a někdy i zbytečné hysterie, alespoň v
rámci možností dávají prostor
alternativní dramaturgii, která přináší
do éteru třebas minoritní, ale přesto relevantní
hlas.

 

Jenže – jaký je to hlas. Na
panelové diskusi Slyšet a vědět v Olomouci letos na jaře,
které jsem měl tu čest se zúčastnit, to byl hlas
především hudebních rádií. Zástupci rádia Wave, veřejnoprávní
Čajovny či dávno již etablovaného Rádia 1
byli kritičtí, nostalgičtí, sebevědomí, odhodlaní, ale
stále jen hudební. Představa, že toto jsou ti
profesionálové, ta avantgarda opravdového, ne
komerčně zaměřeného vysílání, to byla
zkušenost poněkud tristní, jakkoliv si všech přítomných
osobností vážím pro to, co dělali i dělají.
Požadavky po „mluveném slovu“ či náročnějších
pořadech (ale náročnějších! Copak je cokoliv, co
není reportážní či moderátorský
vstup, hudba nebo džingl náročné?) většinou
vyvolávaly – i na divácké straně diskuse –
nechápavé mlčení či argumenty, že by to nikdo
neposlouchal.

Reklama

Jako bychom se mávnutím
proutku přenesli do začátku dvacátých let
minulého století, kdy na tehdejším
Radiojournalu zprvu byla jen hudba a burzovní zprávy.
Představa, že někdy bude rozhlas mnohostranným médiem,
jako je dnes už klasika světových veřejnoprávních
BBC, které dokáže produkovat i ryze rozhlasové
žánry, jako je feature, pásmo, či zvukový
fejeton – to byla utopie zpřítomněná například
tím, že se v tehdejším dědečkovi Týdeníku
rozhlas publikovaly plánky míst, ze kterých se
budou vysílat reportáže, i s přesným rozpisem
pohybu reportéra. Důvod? Přece posluchač jen ze zvuku
nepochopí, co se vlastně před mikrofonem děje!

A na začátku 21. století
jsem, opět, byl svědkem podobného pohledu. Posluchač
nevydrží to a ono, posluchač ne a ne a ne – Nechejme to,
prosím, na posluchačích! Chceme-li tvořit skutečnou
alternativu, nestačí jen do poněkud nákladného
džuboxu na vlnách FM nabouchat „jinou“ muziku!
Alternativní rádio není to, které vysílá
minoritní muziku, ale to, které samo přináší
změnu oproti komerčním rádiím ve své
struktuře. Není ani formátem veřejnoprávním,
nepřebírá jeho programové schéma, ale
nepřebírá ani schéma rádií
proudových, komerčních: vytváří
svébytné, specifické pojetí
rozhlasovosti, které neomezuje žánrovou rozmanitost
svého vysílání na „hudbu“ a „mluvené
slovo“, tj. vlastně talk-news, ale přináší vše,
co dramaturgický koncept jeho formátu snese a co se mu
líbí.

A pak ať si posluchač vybere!

Ale rádia bez dramaturgického
konceptu, která konvenují s představou lepšího,
moderátorského džuboxu – to není, obávám se, skutečná
rozhlasová alternativa.

(Pozn.: Aby nevznikl pocit, že jsem
jen naříkavec: v těchto dnech spoluorganizuji diskusi s
odborníky k možnosti alternativy v éteru v Brně,
která proběhne 20.6. v klubu Fléda. Předpokládám,
že návštěvnost i reakce na akci vypoví mnoho o tom,
zda je opravdu chuť s tím něco dělat, nebo si budeme my, co
si stále ještě nejsme schopni připustit, že rozhlas je
mrtev, vystačit se solipsistními nostalgiemi)